čarodejnictví
Úvaha čarodějnice.
Už dávno neplatí to že čarodějnice je zlá škaredá teta která má buď na rameni kocoura ideálně černého nebo okolo krku hada a už vůbec neplatí to , že lítá na koštěti.
Bohužel žijí mezi námi a my ani mnohdy netušíme že vedle v sousedství žije čarodějnice.
Tato úvaha je psána z pohledu mně exorcisty.
Čarodějnictví zdaleka není jenom magie. Čarodějnictví znamená stát na hranici. Hranice, předěly, rozhraní, křižovatky, rozcestí, okraje, dveře, hrany, brány. Hranice mezi naším světem a světem duchů. To jsou ta správná místa pro čarodějnici.1 Tohle jsou ta místa a časy, souřadnice v plynoucím časoprostoru, kde má čarodějnice svou moc.
Pokud porozumíte učení o hranicích, získáte opravdovou sílu.
Každá čarodějnice o nich ví, ať už vědomě nebo nevědomě. Využíváme je a taky na ně dáváme pozor. Pokud člověka a jeho úlohu ve světě můžete definovat podle místa, kam patří, tak pro čarodějnice by to byly hranice. Existuje ale mnoho druhů hranic.
Hranice mezi dnem a nocí, světlem a tmou, mezi dobrem a zlem, mezi láskou a krutostí, mezi vůlí a přijetím, mezi sebevědomím a pokorou, mezi odvahou a opatrností, mezi racionalitou a šílenstvím. Mezi naším světem a světem duchů.
Každá z těch hranic je pro čarodějnice životně důležitá. Každý den na ní kráčíme, každý den se rozhodujeme a každý den se ptáme, jestli stále ještě stojíme uprostřed. A nikdy to tak docela nevíme. (A možná, že žádná správná odpověď ani neexistuje.) Být čarodějnicí neznáme být „to“ nebo „ono“. To by bylo vlastně docela lehké. Být čarodějnicí znamená být „tím vším“ zároveň. A vědět, kdy je třeba být čím. A najít v sobě střed, o který se můžete opřít, když se v těch všech rojících se otaznících ztrácíte. (Jak už jsem řekl, čarodějnictví není lehké.)
Stojíme jednou nohou na jedné straně, a druhou nohou na té druhé. Je to těžké – a životně důležité.
Je tu hranice mezi dnem a nocí. Každý den je tu ta chvíle dvakrát. Je to doba, kdy už není noc, ale ještě není den. A obráceně. Je to doba šera, stínů a pootevřených dveří. V takové chvíle čarodějnici stačí jen natáhnout ruku a zapáčit svou vůlí. A dveře do světa duchů se otevřou. Je to krátký moment, kdy se může stát cokoliv, a tohle „cokoliv“ je jen otázka vás a vašeho čarodějnictví.
Je tu hranice mezi světlem a temnotou. Mezi anděly a démony, mezi modlitbou a prokletím. Oboje čarodějnice musí znát a musí tomu rozumět. Musí znát anděly, bezejmenné bytosti světla a spravedlnosti, nejkrásnější, nejmoudřejší, nejvzdálenější. Musí znát jejich jména, musí být schopna jim pohlédnout do očí bez bázně a strachu. Musí vědět, kdy se má modlit a žádat o pomoc. Kdy se sklonit. A pak jsou tu ti druzí, stvoření temnoty, démoni, knížata hříchů, vládci hmotných věcí, peněz, lží a blufování. I ti patří ke světu a čarodějnice nikdy nesmí podlehnout iluzi, že jsou zlí nebo hodní. Musí vědět, kým jsou a musí pohlédnout do jejich nitra a zjistit, že tam není nic hříšného nebo zkaženého, protože i ty ošklivé věci mají na světě své místo.
Ne nadarmo se říká, že dobrá čarodějnice umí uzdravit stejně jako uřknout. Nejde o to, že byste měli někoho proklínat na potkání. Od toho vás důrazně odrazuji. Ale bez toho aniž byste znali způsoby, jak někomu způsobit bolest, smůlu nebo potíže, vaše čarodějnictví nebude kompletní. Svět není jen louka plná světla a kytiček, jsou tu i temné kouty a vy o nich musíte vědět. Neubližujte žádnému stvoření, pokud to nebude nezbytně nutné. (Život mě naučil vyhýbat se slovu „nikdy“.) Cena za to je totiž velmi vysoká. Ale pokud nepoznáte i temnou stranu čarodějnictví, nikdy se nedostanete dál než za krystaly a bílé světlo. (Na čemž není nic špatného.)
A pak je tu taky hranice mezi dobrem a zlem. Nejosudovější a nejnebezpečnější pro každou čarodějnici. Možná si myslíte, že to právě teď to přeháním, že dobro a zlo jsou subjektivní pojmy, které moderní filosofie dávno překonala, že kvůli jednomu nebo dvěma rituálům není přece třeba dělat takové haló.
Což by možná byla pravda. Kdybyste byli civilisti. Ale to vy nejste, jste čarodějnice. Přestože asi každý člověk nějak čelí molárním dilematům přicházející s moderní lidskou existencí, čarodějnice vstupuje i za tyhle hranice. A tam lidská subjektivita dobra a zla neplatí.
Nedokážu vám přesně popsat, jak poznáte ten rozdíl. Prostě se podíváte do očí a víte. Zlo má svůj osobitý pach, něco z čeho vás zamrazí v zádech. Něco z čeho se vnitřně schoulíte do klubíčka. Něco, co je za lidským dilematem dobrého a špatného, a vy prostě víte, že ta bytost, ta věc, ten člověk, jsou vážně moc, moc špatní.
Jednou jsem takovou čarodějnici potkal. Měla křivé zuby, krákavý hlas a černé vlasy. Ale na tom nezáleželo. Byly to ty oči, ze kterých mě zamrazilo. Všehoschopné, mrazivé, pohlcující. Její pohled mnou proletěl a provázel mě ještě pár minuty po tom, co se odvrátila. Ale byl tu ten pach, pocit pokřivenosti, zkaženosti a zla. To je okamžik, kdy všechny pochybnosti o dobro a zlu zmizí a filosofické cancy o subjektivnosti skončí v koši. Byla prostě zlá.
A tohle se může stát i vám, týká se to každé čarodějnice. Nikdy to nezačíná tak, že se rozhodnete být zlí. Začne to pomalu – dospějete k závěru, že pro vás pravidla neplatí. Že už nejste začátečníci a nemusí se řídit stejnými pravidly jako ti chudáci. Že můžete pravidla a řád porušovat. Vždyť to, že máte tu možnost, taky znamená, že máte právo. Že věci jako karma nebo poslední soud se vám stejně zdály vždycky nesmyslné. A že si můžete dělat, co chcete – a proklínání a manipulace přeci vždycky patřily k čarodějnickému řemeslu. Tak, kdo má právo vás soudit?
A čím jste lepší, čím se dostanete dál, tím je tohle nebezpečí větší.
Tohle je ta šikmá plocha. Konce bývají obvykle poměrně ošklivé – psychická porucha, věčná smůla, neúspěchy, za které vždycky může někdo jiný, nehody, smrt domácích mazlíčků nebo úmrtí v rodině. Tohle je ta cena, která po vás magie použitá proti jiným lidským bytostem bude žádat. Ale abych byl úplně čestný, existují lidé – obvykle ti nejhorší a nejčernější – kteří se tomu dokáží vyhnout. A já se neodvažují hádat, co nebo kdo je čeká po smrti – účetní, se kterou se tak nebo onak setkáme všichni.
Protože fakt, že můžete, ještě neznamená, že byste měli. A jen proto, že jste chytřejší než ostatní, neznamená to, že jste lepší.
Je tu hranice mezi láskou a krutostí. Čarodějnice musí vědět, kdy milovat a použít lásku jako nástroj, který dokáže svět změnit lépe než cokoliv jiného. Musí vědět, kdy objímat, hladit a soucítit. I se sebou. A pak taky musí vědět, kdy musí být krutá. Kdy je čas být ostrý jako břitva, kdy musí na člověka udeřit jako kladivo, nakopnout ho do zadnice; ne protože to chce, ale protože to potřebuje.
Je tu hranice mezi vůlí a přijetím, kdy si umíte prosadit svou nehledě na námitky ostatní nebo na jejich věčné názory a argumenty. Musíte poznat momenty, kdy velíte a nepochybovat o své vlastní schopnosti tyhle rozhodnutí učinit. A pak jsou tu taky chvíle, kdy se musíte poddat vůli vyšší než je ta vaše, kdy nelze než odsunout svoje vlastní ego a poddat se, přestože se vám nechce, protože tak je to správné. Musíte vědět, kdy být měkkými a kdy být jako železo.
Jsou tu desítky hranic. Hranice mezi chci a měl bych, hranice mezi světy, vaše vlastní hranice lásky a přátelství, hranice na určitých místech, hranice společnosti, hranice ve specifických časech, hranice, které jsou vaším dílem, i hranice, které stvořil někdo jiný. Čarodějnice stojí rozkročeny nade všemi.
Jste ve všech těch stranách, a přitom nejste žádnou z nich. Jste čarodějnicí a stojíte na hranici.
Čarodějnice může být dobrá i zlá protože magie je samá osobě dobrá a zlá význam černá a bílá magie je nepřesné označení.
